OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nosiče s označením Extended Play na našich stránkách běžně nerecenzujeme. Byla by však škoda nezmínit se o několika zajímavých nahrávkách, které v tomto formátu v letošním roce, popř. v samotném závěru roku loňského vyšly - alespoň v souhrnném článku. Všechny jsou black metalové, všechny dost působivé a většina z nich pochází - nikoliv překvapivě - z Francie. Jako bonus přikládám i jednu hodně povedenou dlouhohrající desku.
BLUT AUS NORD - What Once Was... Liber II (EP)
(Debemur Morti Productions 2012)
Druhý díl série „What Once Was…“ je přesně takový, jaký jsme jej očekávali. Temný, disharmonický, zlý, až vyloženě ohavný. Přesto lákavý a svádějící k poslechu, ačkoliv v podstatě velmi podobný předešlému „Liber I“. Přestože se poslechový zážitek z této série přeci jen nevyrovná dlouhohrajícím deskám těchto podivínů, magie, kterou dokáží vyčarovat právě a jen oni, je přítomna i zde. Ačkoliv bylo původně avizováno něco jako skloubení syrového, dřevního blacku a bestiálního, pekelného deathmetalu, nebyli by to BLUT AUS NORD, aby tento nápad nepojali pěkně po svém. Pokud jste si oblíbili tradičně pokroucené, zdeformované a zmutované Vindsvalovy kytarové linky, „Liber II“ (a koneckonců vlastně i jednička) vám poslouží jako takový malý předkrm před – věřme – bohatým a opulentním chodem „777 – Cosmosophy“. Nic dříve neslyšené zde sice nenajdeme, tradiční rukopis BLUT AUS NORD je zde možná až příliš patrný, nicméně i tak stojí zmíněné EP za otestování.
[7.5 / 10]
www.debemur-morti.com
DEATHSPELL OMEGA - Drought (EP)
(Norma Evangelium Diaboli 2012)
Už se stalo tradicí, že DEATHSPELL OMEGA zpestřují svým fanouškům čekání na každou novou dlouhohrající nahrávku povedenými EP formáty. Po skvěle přijatém albu „Paracletus“ je „Drought“ už druhým takovýmto kouskem. A tak zatímco jeho vloni vydaný předchůdce „Diabolus Absconditus“ představuje přeci jen spíše tradičněji pojatý materiál, aktuální počin dokazuje, že je ještě stále možno posunovat se někam dále. Z počátku poměrně těžce přístupný, na první poslech(y) chaoticky znějící „Drought“ čerpá především z odkazu zmíněného „Paracleta“, zejména co se týká dalšího rozvíjení postmetalově znějících, neortodoxních pasáží, avšak při zachování tradičního, zdánlivě nepřehledného pojetí. Nahrávka díky tomu nezní až tak temně a zle, ale to jí na přitažlivosti neubírá ani trošku. Výborná tečka za ještě lepší trilogii „Si Monumentum…“ + „Fas...“ + „Paracletus“.
[8 / 10]
www.deathspellomega.com
REVERENCE - The Asthenic Ascension
(Candlelight Records 2012)
Hodně příjemné překvapení. REVERENCE nejsou žádnými nováčky, avšak svou čtvrtou řadovkou „The Asthenic Ascension“, mě doslova rozsekali. Přestože už začátek alba se nese v povedeném duchu, to hlavní přichází až počínaje čtvrtou skladbou „Psalm IV“, kde se hudební cítění trojice ze západu Francie začíná rozvíjet velice zajímavým způsobem. Zatímco ve svých počátcích se kapela prezentovala víceméně tradičním black metalem, na dalších deskách už přeci jen začala experimentovat s kompozicemi i zvukem, přidala industriální prvky i disonance… A rázem se z ní stala velice zajímavá záležitost. Z „The Asthenic Acension“ je možno vycítit tradiční francouzskou blackmetalovou temnotu, zoufalství a od druhé poloviny desky – i díky vokálu - postupy ne nepodobné takovým ARCTURUS. Pokud jste si oblíbili black metal francouzské provenience, v „The Asthenic Ascension“ určitě naleznete hodně poutavý námět k poslechu.
[9 / 10]
www.myspace.com/reverenceimc
TEITANBLOOD - Purging Tongues (EP)
(Norma Evangelium Diaboli 2011)
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.